Kiss Blog - Jakub Karch
Buďte takoví
2.4.2010
Nevím jak ostatní z Kissu, ale já si vždycky čtu blogy od všech, kteří zrovna přispěli a neušel mi ani článek Monči z Detoxu o dvou desetiletých dívčinách, které se bavily o trochu dospělejších tématech. Víte, v mojí hlavě mi to nedalo a začal jsem tak uvažovat, jak se posunulo za, dalo by se říct, několik let, dospívání. Když je nám něco okolo dvanácti-třinácti, tak všechny věci, které nám „dospělí“ říkají, začneme většinou brát jako přesný opak jejich slov. „Netrajdej pozdě venku“, „dodělej si úlohy do školy“ , anebo nejčastější „na tohle máš ještě dost času“ všimli jste si někdy, že tahle věta se v určitém věku najednou změní v „na tohle už máš snad dost rozumu,ne?“ No a tak se poprvé v životě snažíme vzepřít té dvojce, co sedí doma. Pak přichází na řadu 14 a 15 rok života, kdy už, hlavně v tom druhém, máme v kapse občanku a svět se zdá o něco dostupnější a bohužel v naší hlavě i pochopitelnější, což není až tak úplně pravda. Tady přichází právě na řadu ta divná věta. Něco provedete a rodiče vám najednou povídají, že „jsme mysleli, že už na podobné věci máš rozum“, na druhou stranu jste před jejich kamarády a známými stále děti. Kdo to má chápat??? Ale to už se na vás valí 16 a 17 rok života, což je, přiznejme si, jenom čekání na vytoužené osmnáctiny a snaha o to, dostat se o půl jedenácté ven z bytu oknem, když rodiče spí, a to jenom proto, abychom se starším kamarádem v průjezdu zakusili první doušek tvrdého alkoholu a bůhví čeho ještě. V tomhle věku taky ženy (holky) začínají poprvé o tom, jací jsou chlapi vlastně totální blbci a ony samy mistryně všech dostupných vesmírů, aniž by toho, kdo naproti nim sedí, poznaly. Na omluvu dodám, že je to většinou i naopak. Pak, po prvních milostných bankrotech ve stylu článků z Brava jako „už nenajdu lásku, opustil mě (Žaneta, 16let)“, kterým se za pár let smějete, přijde konečně vytoužených 18. Zrychtujete se, jak zákon káže a mnohdy i víc, jenže pak si řeknete „no a?“ a je to zas všechno zpátky. Jediná vaše naděje je přežít devatenáctiny a čekat na další věk. Dvacetiny oslavíte většinou ještě víc než plnoletost a v té chvíli, kdy vás kamarád musí dovést domů, protože už dost dobře nemůžete chodit, si říkáte „jo, tahle oslava stála za to“. Na druhý den se vzbudíte a je vám jasné, že vás čeká už jenom pár let do „Bc.“ na výšce nebo další šichta jako realitní makléř, či dělník ve fabrice, protože jiný job prostě v krizi neseženete. U rodičů jste pořád, ale pomalu cítíte, jak už byste měli někam vypadnout a je to přesně ten věk, kdy si vás jednoho dne vaše máma přivolá k sobě a řekne „…chtěla bych vnoučka“ a vám v tom momentě zešediví první vlas. Pak nadejde tzv. „období nula“. Ve věku od jednadvaceti po šestadvacet totiž neexistujete. Jedni vám říkají „cestuj“, druzí „usaď se“, další zase „jak to sakra žiješ?“. Pro rodiče tu jste, ale ti stále čekají na vnuka nebo protějšek, se kterým byste ho měli. Pro opačné pohlaví představujete, pokud jste muž, moc mladého, nejistého, nebo nezajištěného, a mrchu, která jde po penězích, nebo po něčem, co druhý nechce,pokud jste žena. Je to prostě období, kdy nevíte, ze které strany pro vás platí věta z ostravského MHD „Děti, mládeži, uvolněte místa starším cestujícím“…jsem dítě, mládež, nebo už starší cestující??? Šel jsem nedávno kolem svojí bývalé základní školy a koukám, jde naproti klučina, co má tak deset let (ve stínu) a povídá: „Čus otče, vole, nemáš žváro?“ Koukám na Pokemona na jeho aktovce a nestačím se divit…Tím vším jsem jenom chtěl říct ano, svět blázní a my musíme společně s ním, bohužel. Buďme a buďte takoví, jací jsme (jste), jinak zešílíme taky…
