Kiss Blog - Petr Sedláček
Na pracák
29.9.2010
Od určitého věku vám všichni ve vašem okolí, tedy škola, rodina, přátele, řidiči autobusů, kolemjdoucí i automaty na kafe začnou vyhrožovat tím, že "skončíte na pracáku." Tento pojem je jakési souhrnné pojmenování pro naprosté selhání a čirý neuspěch ve všech činnostech lidských, které společnost považuje za podstatné. A tak se všichni snaží statusu "na pracáku" za každou cenu vyhnout.
Já jsem se "pracáku" nebezpečně moc přiblížil a to i přesto, že jsem, troufám si říct, přezaměstnaný. V rámci svého neustálého pendlování a přelétávání po různých místech, městech atd., jsem zcela zazdil všechny úřady, kteréžto měli být oběhány a začalo mi být vyhrožováno pokutami, dluhy. Status "nevyřídil si ani pracák" je pochopitelně mnohem horší, než cokoliv jiného. V poslední chvíli, kdy už jsem měl být nejspíš definitivně svržen na společenské dno, jsem dorazil do budovy milovaného vzdělávacího ústavu (všimněte si, že stačí zaměnit jedno písmenko a ze vZdělávacího je vYdělávací) pro potvrzení toho, že nejsem student. Ústav mi ale oznámil, že i přes svou několika měsíční ignoraci jsem stále studentem vysoké školy a jediné co mohu dělat, je čekat až mi přijde nějaký oficiální papír, jehož zaslání (i tady se dají zaměnit písmenka L a R) je otázka měsíců.
Dostat se tedy na pracák, není vůbec tak jednoduché, jak mi všichni celý život slibovali a vůbec bych se nedivil, kdyby se mi to nikdy nepovedlo. Navíc představa, že po mně někdo bude chtít nějakou práci mě děsí i ve snu. Prostě nejsem jako ten róm z té klasické Izerovi scénky:
